Prokopské a Dalejské údolí: příroda na okraji Prahy

Prokopské údolí je jedním z těch míst, kde se člověk během pár minut přenese z rušného města do krajiny, která připomíná spíš Český kras než metropoli. Přírodní rezervace na jihozápadě Prahy, mezi Hlubočepy, Jinonicemi a Řeporyjemi, spojuje vápencové skály, opuštěné lomy, jezírko a údolí Dalejského potoka do jednoho celku, který se dá projít za odpoledne – a přesto se sem budete vracet. V redakci ho máme rádi právě proto, že nabízí divočinu bez nutnosti opouštět Prahu: stačí tramvaj nebo vlak a jste uprostřed skal. Následující průvodce shrnuje, co v obou údolích vidět, kudy vést trasu podle kondice i nálady a na co si dát pozor, aby vám z výletu zůstaly jen dobré vzpomínky.

Proč právě Prokopské a Dalejské údolí

Obě údolí tvoří souvislý zelený pás, kterým protéká Dalejský a Prokopský potok. Na rozdíl od upravených městských parků tu krajina působí syrově: skalní stěny bývalých lomů, stepní stráně s teplomilnou květenou, tůně a mokřady u potoka. Území je chráněné jako přírodní rezervace a zároveň patří k geologicky nejcennějším lokalitám v Česku – nacházíte se v srdci Barrandienu, oblasti proslulé prvohorními zkamenělinami.

Praktická výhoda: údolím vede pohodlná asfaltová cesta i síť pěšin, takže si trasu přizpůsobíte náladě. Rodiny s kočárkem zvládnou páteřní cyklostezku, kdo chce výhledy, vyšplhá na hrany skal nad Hlubočepy.

Zajímavá je i péče o území: stepní stráně v Prokopském údolí spásá stádo ovcí a koz, které tu v teplé části roku uvidíte poměrně často. Pastva není atrakce pro turisty, ale promyšlený způsob, jak udržet vzácnou step bez křovin – bez ní by stráně během pár let zarostly. Z živočichů potkáte ještěrky vyhřívající se na kamenech, nad skalami krouží poštolky a v okolí tůní žijí obojživelníci. Právě tahle kombinace divoké přírody a městského zázemí dělá z údolí místo, kam se dá utéct na dvě hodiny i na celý den.

Trilobiti a odkaz Joachima Barranda

Francouzský geolog Joachim Barrande v 19. století právě v těchto vrstvách popsal tisíce druhů zkamenělin, především trilobitů. Odborné informace o lokalitě najdete přehledně na Wikipedii. Vrstvy vápenců jsou v zářezech bývalých lomů krásně čitelné i pro laika – děti obvykle nadchne už jen představa, že šlapou po dně prvohorního moře. Připomínáme jen, že sběr zkamenělin je v rezervaci zakázaný: co najdete, nechte na místě.

Geologii tu ostatně nejde přehlédnout: střídání vápencových lavic a břidlic vytváří v lomových stěnách výrazné pruhování a na několika místech jsou odkryvy chráněné jako významné geologické profily. Kdo chce jít do hloubky, najde u vybraných zastavení informační tabule naučné stezky, které vysvětlují, co přesně máte před sebou – od zkamenělých útesů po stopy dávné sopečné činnosti v okolí Hemrových skal.

Kudy na procházku: osvědčené trasy

Nejčastější otázka, kterou k Prokopskému údolí dostáváme, zní: kde začít? Údolím prochází značená naučná stezka i běžné turistické značky, orientace je ale snadná i bez mapy – stačí se držet potoka, případně hran údolí. Mobilní signál funguje spolehlivě, takže se o zabloudění opravdu bát nemusíte. Nabízíme dvě trasy, které v redakci považujeme za nejvděčnější: první je okružní a vede kolem nejfotogeničtějších míst, druhá lineární a hodí se, když chcete jednoduše jít krajinou a nechat se na konci odvézt vlakem.

Z Hlubočep k jezírku a přes skály

Start u tramvajové zastávky Hlubočepy. Odtud se vydáte proti proudu potoka do nitra údolí; po necelém kilometru se otevře pohled na zatopený lom s jezírkem, které je asi nejfotografovanějším místem celé rezervace. Koupání tu povolené není, ale scenérie tyrkysové vody pod skalní stěnou stojí za zastávku. Kdo chce výhledy, vystoupá po pěšině na hranu údolí – za jasného dne dohlédnete přes Smíchov až k Pražskému hradu. Okruh zpět do Hlubočep měří zhruba 5–6 kilometrů a s dětmi počítejte spíše se dvěma až třemi hodinami – zdržíte se u jezírka, u pasoucích se ovcí i na vyhlídkách. Terén je z větší části pohodlný, jen výstupy na hrany údolí vyžadují pevnější obuv; po dešti mohou být pěšiny kluzké.

Dalejským údolím do Řeporyjí

Druhá varianta je lineární: po cyklostezce údolím Dalejského potoka až do Řeporyjí, odkud jede vlak i autobus zpět. Cesta je rovinatá, vhodná pro kočárky i kola, měří kolem 7 kilometrů z Hlubočep a míjí několik opuštěných lomů. Pokud máte rádi kombinaci přírody a města, srovnejte si ji s procházkou po Stromovce – Dalejské údolí je divočejší, méně upravené a znatelně klidnější.

Rodinám s dětmi se hodí vědět, že na okraji Prokopského údolí u Klukovic leží přírodní koupaliště, které v letních měsících slouží jako příjemná tečka za výletem. A kdo má energie na rozdávání, může trasu natáhnout: z Řeporyjí pokračují značené cesty dál do Českého krasu, takže se z odpolední procházky dá snadno udělat celodenní pochod. V opačném směru zase pěšiny navazují na hřeben Dívčích hradů s širokým výhledem na Smíchov a vltavské údolí.

Co cestou nepřehlédnout

Prokopské údolí není jen o chůzi z bodu A do bodu B. Krajina je tu poskládaná z vrstev – doslova geologických i historických. Během jediné procházky minete pravěké hradiště, středověké poutní místo, stopy průmyslové těžby vápence i prvorepublikovou železniční architekturu. Několik zastávek doporučujeme zařadit vždy, ať už jdete kteroukoli trasou.

Butovické hradiště a stepní stráně

Nad severní hranou údolí leží plošina Butovického hradiště, osídleného už v pravěku. Dnes tu najdete rozlehlou louku s výhledem do údolí – ideální místo na piknik. Stráně pod hradištěm patří na jaře a v létě k botanicky nejbohatším v Praze; prosíme, zůstávejte na cestách, vegetace je tu skutečně křehká.

Za pozornost stojí také Hemrovy skály nad Hlubočepy, pozůstatek podmořské sopečné činnosti z prvohor – jejich tmavší hornina se od okolních světlých vápenců nápadně liší. A milovníci historie ocení, že údolí nese jméno po svatém Prokopovi: stávala tu poutní kaple, která sice zanikla, místo s bývalou svatoprokopskou studánkou je ale dodnes cítit zvláštním geniem loci.

Pražský Semmering: viadukty nad Hlubočepy

Železniční trať ze Smíchova do Řep, přezdívaná Pražský Semmering, překonává Hlubočepy po dvou kamenných viaduktech, které dodávají údolí skoro alpský ráz. Svézt se po ní můžete běžným vlakem PID – z okna se otevírají výhledy, které z pěšiny neuvidíte. Je to jedna z nejmalebnějších železničních tratí v Praze a skvělý způsob, jak výlet zakončit. Vlak navíc řeší logistiku lineárních tras: dojdete pěšky do Řeporyjí či Holyně a zpět na Smíchov se svezete – bez vracení se stejnou cestou.

Kousek od ústí údolí do vltavské kotliny navíc stojí Barrandova skála s pamětní deskou připomínající právě Joachima Barranda – vede kolem ní cesta podél řeky směrem k Barrandovskému mostu. Pokud tedy chcete procházku zakončit u Vltavy, sejděte z Hlubočep k náplavce a pokračujte po proudu; spojíte tak vápencový svět údolí s říční Prahou v jednom odpoledni.

Praktické informace: doprava, občerstvení a kdy vyrazit

Do údolí se dostanete tramvají na zastávku Hlubočepy, metrem B na Jinonice nebo Nové Butovice (odtud pěšky dolů do údolí) a vlakem do zastávek Praha-Holyně či Praha-Řeporyje. Vstup je volný, celoročně. Cyklisté mohou využít páteřní stezku, která navazuje na síť pražských cyklotras – z centra se sem po rovině dostanete podél Vltavy a Dalejského potoka zhruba za hodinu klidné jízdy. Přímo v rezervaci občerstvení nečekejte – vodu a svačinu vezměte s sebou – v létě klidně dva litry na osobu, stinných úseků je mimo okolí potoka málo –, hospody najdete v Hlubočepích, Řeporyjích a Jinonicích – po výletě se tedy o doplnění energie bát nemusíte, jen s tím počítejte až na konec trasy, ne v jejím průběhu. V horkých dnech doporučujeme vyrazit ráno nebo podvečer: vápencové stráně se rozpálí a stín je hlavně podél potoka. Podvečerní světlo na skalách je mimochodem ideální na fotografie, podobně jako na místech, o kterých píšeme v přehledu nejlepších západů slunce v Praze. A pokud po prašné cestě zatoužíte po osvěžení, plovárna, o níž píšeme v průvodci po Nuslích a Podolí, je z Hlubočep jen pár zastávek.

Kompletní informace o pražských přírodních lokalitách a aktuální tipy na výlety nabízí i oficiální turistický portál Prague.eu. Pravidla rezervace jsou prostá: psi na vodítku, kola na cyklostezce, oheň nikde. Platí i zákaz vjezdu motorových vozidel a táboření; odpadky si odneste s sebou, košů je v rezervaci minimum. Odměnou je kus přírody, jaký v jiných evropských metropolích budete hledat marně.

Pokud plánujete návštěvu s malými dětmi, funguje osvědčený scénář: vlakem na Semmering do Holyně, pěšky k jezírku, piknik na louce u Butovického hradiště a tramvají z Hlubočep domů. Pro běžce je údolí oblíbeným tréninkovým terénem – kombinace rovinaté stezky a prudkých výběhů na hrany nabízí přesně tu pestrost, kterou městské parky nemají. A fotografové by neměli zapomenout na širokoúhlý objektiv: lomové stěny nad jezírkem se do běžného záběru prostě nevejdou.

Video průvodce

Časté otázky

Platí se do Prokopského údolí vstupné?

Ne, rezervace je volně přístupná celý rok a bez omezení otevírací doby. Jediné, co platíte, je jízdenka MHD.

Dá se v jezírku koupat?

Koupání v zatopeném lomu povolené není – jde o chráněné území a břehy jsou nebezpečně strmé. Jezírko berte jako fotografickou zastávku, na osvěžení zamiřte na některou z pražských plováren nebo na přírodní koupaliště u Klukovic na okraji rezervace.

Je trasa vhodná pro kočárky?

Páteřní asfaltová cyklostezka údolím ano. Pěšiny na hrany skal a k vyhlídkám už jsou kamenité a s kočárkem je nedoporučujeme.

Mohu vzít psa?

Ano, v přírodní rezervaci ale musí být na vodítku – kvůli zvěři i vzácné vegetaci na stráních.

Jak dlouho procházka trvá?

Krátký okruh k jezírku zvládnete za hodinu a půl, kompletní trasa Hlubočepy–Řeporyje s vyhlídkami zabere tři až čtyři hodiny volným tempem. Kdo přidá Dívčí hrady nebo zacházku k Barrandově skále, má vycházku na celý den.

Kdy je nejlepší doba na návštěvu?

V létě ráno nebo podvečer, kdy skály nejsou rozpálené a světlo je nejhezčí na fotografie. Krásné je údolí i na jaře, kdy kvetou stepní stráně, a na podzim kvůli barvám; v zimě po sněhu má lomová krajina až severskou atmosféru. Víkendová odpoledne bývají nejrušnější, všední dopoledne naopak takřka liduprázdná.