Vyšehrad je pro nás v redakci jedno z nejpříjemnějších míst, kam v Praze utéct před davy. Zatímco na Karlově mostě a Starém Městě se v pozdním létě sotva protáhnete, Vyšehrad Praha nabízí totéž, co centrum – tisíciletou historii, velkolepou architekturu a výhledy na Vltavu – jen v klidu, mezi stromy a s trávníkem, na který si můžete sednout. V tomto průvodci jsme shrnuli vše podstatné: historii pevnosti, baziliku sv. Petra a Pavla, Slavín, kasematy i praktické tipy, jak návštěvu naplánovat.
Historie Vyšehradu: od knížecího hradiště po národní symbol
Vyšehrad vznikl v 10. století jako opevněné hradiště na skále nad pravým břehem Vltavy. Svou hvězdnou chvíli zažil za vlády prvního českého krále Vratislava II. v 11. století, který sem přenesl svůj sídelní dvůr z Pražského hradu a založil zde kapitulu. Právě z této doby pochází nejstarší dochované stavby areálu. Později význam Vyšehradu kolísal – Karel IV. jej zapojil do korunovační cesty českých králů a nechal přestavět opevnění, husité pevnost roku 1420 vyplenili a od 17. století sloužil areál jako barokní vojenská pevnost, jejíž mohutné cihlové hradby obdivujeme dodnes.
Jméno Vyšehradu nese i jedno z vrcholných děl české hudby: symfonická báseň Vyšehrad z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany, která pevnost opěvuje jako sídlo dávných knížat. Skladatel sám dnes odpočívá jen pár desítek metrů od hradeb, na vyšehradském hřbitově – málokterá pražská památka má se „svým“ umělcem tak těsné pouto.
V 19. století se z vojenské pevnosti stal symbol národního obrození. Kapitulní probošti proměnili hřbitov u baziliky v čestné pohřebiště nejvýznamnějších osobností české kultury a Vyšehrad se stal poutním místem vlastenců. Dnes je národní kulturní památkou a zároveň jedním z nejklidnějších parků širšího centra.
Málokdo ví, že Vyšehrad hrál důležitou roli i v novodobých dějinách města. Po zrušení pevnostního statusu v roce 1911 se uvažovalo o zástavbě, naštěstí ale zvítězila myšlenka zachovat areál jako park a národní památník. Pevnostní charakter místa dodnes připomínají mohutné brány, kterými do areálu vstupujete: barokní Táborská brána z poloviny 17. století, o kus dál zbytky gotické brány Špička z doby Karla IV., reprezentativní Leopoldova brána a konečně Cihelná brána z počátku 19. století, kterou se vchází od Vltavy. Už samotný průchod touto sekvencí bran je malá lekce z dějin vojenské architektury – od středověku po empír.
Legenda o kněžně Libuši
K Vyšehradu se váže nejslavnější česká pověst: kněžna Libuše odsud podle Starých pověstí českých věštila slávu Prahy – města, jehož „sláva hvězd se bude dotýkat“. Ať už na legendy věříte, nebo ne, při pohledu z hradeb na řeku a střechy města pochopíte, proč si dávní vypravěči vybrali právě tohle místo. Libuši a Přemysla Oráče připomíná i monumentální socha Josefa Václava Myslbeka v parku uprostřed areálu.
Rotunda sv. Martina a románské počátky
Nenápadná válcová stavba u Leopoldovy brány je největší poklad areálu: rotunda sv. Martina z druhé poloviny 11. století je nejstarší dochovanou rotundou v Praze. Přežila husitské války, fungovala jako prachárna i skladiště, a přesto stojí dodnes takřka v původní podobě. Interiér bývá přístupný jen příležitostně, ale i zvenku je to působivé setkání s románskou Prahou.
Co na Vyšehradě vidět: bazilika, Slavín a kasematy
Areál je rozlehlý a odměňuje ty, kdo nespěchají. Na rozdíl od Pražského hradu tu neplatíte za vstup do areálu, nestojíte fronty u bezpečnostních kontrol a jednotlivé památky máte doslova pár kroků od sebe. Doporučujeme si vyhradit aspoň dvě až tři hodiny a projít si následující zastávky v klidném tempu.
Bazilika sv. Petra a Pavla
Dvě štíhlé novogotické věže baziliky sv. Petra a Pavla patří k nejcharakterističtějším siluetám pražského panoramatu – vidíte je z Náplavky, z mostů i z vlaku přijíždějícího do Prahy od jihu. Kostel má románské základy z 11. století, ale dnešní podobu mu vtiskla novogotická přestavba podle projektu Josefa Mockera na konci 19. století. Uvnitř vás čeká secesně vymalovaný interiér, který nemá v Praze obdoby – barevná výzdoba pokrývá doslova každý centimetr stěn. Vstup do baziliky je za symbolické vstupné a rozhodně stojí za to.
Vyšehradský hřbitov a Slavín
Před bazilikou si všimněte i sochařské výzdoby portálu a mozaiky nad vstupem – novogotika tu dostala překvapivě hravou podobu. Pokud máte štěstí na varhanní zkoušku, zdržte se uvnitř o pár minut déle; akustika kostela je vynikající. V bočních kaplích jsou k vidění i vzácné památky, mimo jiné deskový obraz Panny Marie Dešťové ze 14. století, k němuž se v dobách sucha konala procesí.
Hned vedle baziliky leží Vyšehradský hřbitov – čestné pohřebiště, kde odpočívá přes šest set osobností české vědy a kultury. Najdete tu hroby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Karla Čapka, Boženy Němcové i Emy Destinnové, mnohé s náhrobky, které jsou samy o sobě uměleckými díly. Dominantou je společná hrobka Slavín s postavou okřídleného génia, kde je pochován mimo jiné Alfons Mucha. Procházka mezi arkádami hřbitova patří k nejsilnějším zážitkům, jaké Praha nabízí – a je zdarma.
Kasematy a sál Gorlice
Pod hradbami se skrývá systém podzemních chodeb ze 18. století – kasematy, které sloužily k přesunům vojáků a skladování munice. Prohlídka s průvodcem vede chodbami až do rozlehlého sálu Gorlice, kde jsou dnes umístěny originály několika barokních soch z Karlova mostu, včetně děl Matyáše Bernarda Brauna a Jana Brokoffa. Vstupenky koupíte v infocentru u Cihelné brány; prohlídky se konají celoročně a podzemí má stálou teplotu, takže se hodí vzít si i v létě něco přes ramena.
Výhledy, park a klidná zákoutí nad Vltavou
Hlavním důvodem, proč se na Vyšehrad vracíme, jsou hradby. Okruh po nich nabízí jedny z nejkrásnějších výhledů v Praze: na jihu vidíte Vltavu mizet směrem k Braníku a Zbraslavi, na západě se přes řeku dívá Smíchov s Pražským hradem v pozadí a na severu se otevírá panorama Nového Města. Na rozdíl od Petřína, kde bývá u rozhledny plno, si tu výhled většinou vychutnáte jen s pár místními běžci a pejskaři.
Park uvnitř hradeb je ideální na piknik – trávníky mezi Myslbekovými sochami přímo vybízejí k dece a knížce. Kdo si chce dát kávu nebo pivo, najde občerstvení přímo v areálu; my ale často volíme jinou variantu: sejít Vyšehradskou skálou dolů k řece a pokračovat po náplavce směrem k Palackého náměstí. O víkendu se to krásně kombinuje s farmářskými trhy na Náplavce – ráno trhy, dopoledne Vyšehrad, oběd na Výtoni.
Sportovci ocení, že okruh po hradbách a navazující cesty tvoří příjemnou běžeckou trasu s minimem přerušení – ráno tu potkáte víc běžců než turistů. Vyšehrad je také oblíbeným místem pikniků při letních úplňcích a v Galerii Vyšehrad na hradbách se konají komorní výstavy současného umění. Kulturní program doplňují koncerty v bazilice a venkovní akce v parku; přehled aktuálního dění najdete na stránkách správy areálu nebo v infocentru u Cihelné brány.
Za zmínku stojí i romantická zákoutí, která většina návštěvníků mine: Čertův sloup v parku, gotický sklep s expozicí o historii areálu, zbytky románského mostu nebo vyhlídka u rotundy. A pokud přijdete hodinu před západem slunce, zažijete Vyšehrad v tom nejlepším světle – doslova.
Milovníky architektury pak pod skálou čeká ještě jedna lahůdka: kubistické domy architekta Josefa Chochola. Trojdům na Rašínově nábřeží a nájemní dům v Neklanově ulici patří k tomu nejcennějšímu, co český kubismus – světový unikát v architektuře – zanechal. Cestou z Vyšehradu na Výtoň kolem nich projdete prakticky automaticky, tak zvedněte hlavu od řeky k fasádám.
Praktické informace: vstupné, otevírací doba a jak se tam dostat
Do areálu Vyšehradu je vstup zdarma a park je otevřený celoročně. Platí se pouze za vybrané objekty – baziliku, kasematy s Gorlicí a expozice – a vstupné je i tak velmi přívětivé. Aktuální ceny a otevírací hodiny jednotlivých objektů najdete na oficiálním turistickém portálu Prague.eu, podrobnou historii pak přehledně shrnuje česká Wikipedie.
Nejjednodušší cesta je metrem C na stanici Vyšehrad – od ní dojdete k Táborské bráně pohodlnou chůzí za necelých deset minut, navíc po cestě minete Kongresové centrum s pěkným výhledem na Nuselské údolí. Romantičtější varianta vede od tramvajové zastávky Výtoň strmější cestou nahoru Vyšehradskou skálou. Areál je z velké části sjízdný i s kočárkem, jen okruh po hradbách má místy schody.
Kdy vyrazit? V redakci máme nejraději konec léta a začátek podzimu – vzrostlé stromy v parku začínají zlátnout, turistů ubývá a světlo nad řekou je den ode dne měkčí. Ve všední den dopoledne budete mít hradby téměř pro sebe. Počítejte s tím, že na Vyšehradě fouká víc než dole ve městě, a vezměte si vrstvu navíc. Toalety najdete u infocentra, občerstvení v areálu i v ulici Vratislavova pod ním. A pokud plánujete fotit, nejlepší pohled na baziliku s Vltavou v popředí je paradoxně z protějšího břehu – od Podolí a Žlutých lázní.
Vyšehrad se skvěle hodí i do programu posledního prázdninového týdne – další tipy, co v Praze do konce srpna stihnout, jsme sepsali v článku Konec prázdnin v Praze.
Video průvodce
Často kladené otázky
Je vstup na Vyšehrad zdarma?
Ano, do parku a na hradby se dostanete zdarma a areál je volně přístupný celoročně. Platí se jen za vstup do baziliky sv. Petra a Pavla, do kasemat se sálem Gorlice a do expozic.
Jak se na Vyšehrad nejlépe dostanu?
Nejpohodlněji metrem C na stanici Vyšehrad a odtud pěšky k Táborské bráně (cca 10 minut). Alternativně tramvají na zastávku Výtoň a poté do kopce Vyšehradskou skálou – cesta je strmější, ale hezčí.
Kolik času si mám na návštěvu vyhradit?
Na klidnou procházku po hradbách, hřbitov a baziliku počítejte dvě až tři hodiny. S prohlídkou kasemat a piknikem v parku vydá Vyšehrad na půl dne.
Kdo je pochovaný na Slavíně?
Slavín je společná hrobka nejvýznamnějších osobností národa – odpočívá zde například Alfons Mucha. Na okolním Vyšehradském hřbitově pak najdete hroby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Karla Čapka nebo Emy Destinnové.
Hodí se Vyšehrad pro návštěvu s dětmi?
Ano. V areálu je rozlehlé dětské hřiště, trávníky na hraní a dostatek prostoru bez aut. Kočárek projede většinou areálu, jen část okruhu po hradbách má schody.
Kdy je na Vyšehradě nejméně lidí?
Nejklidněji je ve všední dny dopoledne. Kouzelná je i hodina před západem slunce, kdy hradby zalije zlaté světlo – v pozdním létě kolem osmé večer.
Anežka je rodilá Pražačka z Vinohrad, vystudovala turismus na VŠE. Sedm let vedla blog Praha jinak (12 tisíc měsíčních čtenářů), kde mapovala alternativní místa, lokální podniky a méně známé čtvrti. Pro Pražské fórum sestavuje redakční koncepci a píše longformy o pražských čtvrtích.
