Pokaždé, když mám města plné zuby, vyrazím z Vinohrad pár zastávek tramvají k jednomu místu, které většina Pražanů míjí celý život. Olšanské hřbitovy nejsou výletní cíl v klasickém slova smyslu — a přesně proto je mám tak ráda. Je to největší pražská nekropole, oáza klidu, kde se mezi starými stromy ztratíte z dohledu města za pár minut. Vyrostla jsem kousek odtud a tahle zelená tišina pro mě byla vždycky útočištěm, kam jsem chodila číst, přemýšlet i jen tak dýchat. Když dnes vodím po Praze kamarády z ciziny, beru je sem schválně až po Hradčanech — aby viděli i tu Prahu, která se neukazuje na pohlednicích.
Olšanské hřbitovy: největší nekropole, kterou míjíte
Rozkládají se na pomezí Žižkova a Vinohrad, na ploše přes padesát hektarů — to je víc než celé Vyšehradské návrší. Vznikaly postupně od roku 1680, kdy si jejich založení vynutila morová epidemie, a z provizorního morového pohřebiště se postupně stalo souvislé pásmo deseti hřbitovů, oddělených zídkami, alejemi a kovanými branami. Dnes je tu pohřbeno přes dva miliony lidí, což z Olšan dělá největší pohřebiště v Česku — a přitom o nich spousta lidí, kteří kolem denně projíždějí tramvají, skoro nic neví.
Co mě tu vždycky dostane, není ponurost — naopak. Je to nečekaný pocit prostoru a ticha uprostřed hustě zastavěného města. Široké lipové aleje, šum korun, kosi, kteří tu mají hotové království. V parném létě je tu o pár stupňů chládek, na podzim se barví břečťan na náhrobcích do měděna a všechno ztichne tak, že slyšíte vlastní dech. Je to jeden z mála pražských prostorů, kde čas jako by zpomalil.
Kde Olšany najdete a jak se sem dostat
Nejjednodušší je metro A na stanici Flora nebo Želivského — od obou jste u brány během pár minut pěšky. Tramvaje 5, 10, 11, 16 a 26 vás vysadí přímo u zdi podél Vinohradské třídy. Hlavní vstup, který doporučuju pro první návštěvu, je z Vinohradské ulice u Flory; hned za branou najdete orientační plán s rozdělením na jednotlivé oddíly. Doporučuju si ho vyfotit do telefonu — Olšany jsou rozlehlé a bez plánku se dá zabloudit, i když právě to bloudění má svoje kouzlo.
Trochu historie pod korunami stromů
Olšany rostly s Prahou. V 19. století, kdy se přestávalo pohřbívat u kostelů ve městě kvůli hygieně, se sem přesunula většina pražských farností a každá tu dostala svůj díl. Vznikla tak mozaika náhrobků od barokních desek přes bohaté secesní sochařství až po střízlivou meziválečnou modernu. Když jdete alejí pomalu, čtete vlastně dvě stě let pražského sochařství, typografie a měnícího se vkusu najednou. Na náhrobcích uvidíte, jak se proměňovala čeština i to, jak Pražané vzpomínali na své blízké — od pompézních andělů po prostá jména vytesaná do žuly.
Proč sem chodím, když potřebuju klid
Praha umí být vyčerpávající — davy na Karlově mostě, fronty před památkami, hluk na Václaváku. Olšany jsou pravý opak. Je to místo, kde slyšíte vlastní kroky po písčité cestě a kde i v sezóně potkáte za hodinu sotva pár lidí. Nechodím sem truchlit; chodím sem zpomalit. Sednu si na lavičku v některé z bočních alejí, vytáhnu knížku a hodina uteče jako nic. Párkrát jsem si sem vzala i zápisník, když jsem potřebovala promyslet něco důležitého — a vždycky se mi tu myslelo líp než kdekoli v kavárně.
Pokud hledáte podobně nečekaná zákoutí mimo turistické trasy, sepsala jsem jich víc v průvodci Praha bez davu — a kdo má radši rozprostřenou deku na trávníku než cestičky mezi náhrobky, tomu padnou do oka i moje tipy na letní pikniky v Praze. Olšany se s nimi krásně doplňují: dopolední klid na hřbitově, odpoledne piknik v některém z vinohradských parků.
Aleje, kočky a ptáci
Olšany mají svůj vlastní život. Žijí tu kočky, na které si stálí návštěvníci nosí granule, hnízdí tu sýkory, brhlíci i sovy a v korunách starých lip v létě bzučí včely. Je to vlastně rozsáhlý městský biotop, který se jen tváří jako hřbitov — ornitologové sem chodí mapovat ptactvo a nejstarší stromy jsou památkově chráněné. Beru Olšany jako jednu z mála pražských ploch, kde příroda dostala čas v klidu zrát po desetiletí bez zásahů. V březnu tu kvetou sněženky a bledule v takovém množství, že místy nevíte, kam šlápnout.
Olšany v proměnách ročních období
Každé roční období tu má jinou náladu a vyplatí se vrátit víckrát. Na jaře, jak jsem zmínila, koberce sněženek a bledulí a první zeleň, která prosvětlí jinak vážné aleje. V létě dominuje hluboký stín a chládek — beru sem návštěvy hlavně proto, aby utekly před horkem rozpáleného centra. Podzim je ale moje nejoblíbenější: listí lip a javorů zezlátne, břečťan na náhrobcích zrudne a kolem Dušiček se rozsvítí stovky svíček, takže celé pásmo hřbitovů večer mihotavě září. V zimě po čerstvém sněhu jsou Olšany skoro pohádkové a úplně liduprázdné, jen vrány na holých větvích. Pokud sem můžete jen jednou, doražte v září nebo v říjnu pozdě odpoledne — to světlo v alejích vám zůstane v hlavě dlouho.
Praktická drobnost: hřbitovy nejsou jen jeden celek, ale soustava oddílů s vlastními bránami, takže pokud máte rádi systematičnost, můžete si naplánovat okruh od pravoslavného chrámu přes staré barokní díly až k novějším oddílům u Želivského. Já to ale nechávám náhodě — vejdu jednou branou, vyjdu jinou a pokaždé objevím cestičku, po které jsem ještě nešla. Po letech, co sem chodím, mám pocit, že Olšany pořád neznám celé, a beru to jako jejich největší přednost.
Co na Olšanech hledat
Nechci z toho dělat seznam „povinných zastávek“, protože kouzlo Olšan je právě v bezcílném bloudění. Pár míst ale stojí za to, abyste je nepropásli — a kolem nich pak objevíte spoustu vlastních zákoutí, ke kterým vás žádný průvodce nedovede.
Hroby, které stojí za zastavení
Leží tu obrozenec Josef Jungmann, malíř Josef Mánes a celá řada osobností novodobých dějin, vědy i kultury. Najdete tu pomník padlým z květnového povstání 1945 i čestná pohřebiště. Mě osobně ale vždycky víc bere obyčejný řádový náhrobek z přelomu století, zarostlý břečťanem, se jménem, které už nikdo nečte — v té anonymní každodennosti je něco silnějšího než ve slavných jménech. Vezměte si čas i na rodinné hrobky s litinovými mřížemi; jejich detaily jsou malé umělecké dílo samy o sobě.
Pravoslavný kostel a vojenská pohřebiště
Skrytým klenotem je pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice s vnitřní freskovou výzdobou, postavený ruskou poválečnou emigrací ve dvacátých letech 20. století. Je to jedna z nejkrásnějších staveb svého druhu v Praze a většina lidí o ní nemá tušení. Kousek od něj se rozkládají vojenská pohřebiště s desítkami stejných bílých křížů a hvězd. Je to ta část Olšan, kde se velké dějiny 20. století dotýkají člověka nejvíc bezprostředně — a přitom sem skoro nikdo nezabloudí.
Jednu radu na závěr praktické části: Olšany se skvěle spojí s dalšími klidnými místy v okolí, takže z nich nemusíte dělat samostatný výlet. Pár minut chůze přes Žižkov vás dovede k vrchu Vítkov s jezdeckou sochou Jana Žižky a jedním z nejhezčích výhledů na celou Prahu, nebo můžete vyrazit opačným směrem do vinohradských parků. Sama si trasu skládám podle nálady — někdy začnu kávou na Vinohradech, projdu Olšany a vyjdu na Žižkově, jindy obráceně. Ať to vezmete jakkoli, počítejte s tím, že tahle část Prahy se prochází pomalu a že právě to pomalé tempo je tu to nejlepší.
Praktické tipy na návštěvu
Vstup je zdarma a hřbitovy jsou otevřené denně, obvykle od osmé ráno do večera — v létě déle, v zimě se zavírá dřív. Vezměte si pohodlné boty: pokud chcete projít víc oddílů, nachodíte snadno pár kilometrů po písčitých cestách. Choďte tiše a s respektem, je to stále funkční pohřebiště, kam lidé přicházejí za svými blízkými. Fotit se smí, ale s citem — bez stativů a hlučného aranžování. Aktuální otevírací dobu i mapu oddílů najdete na oficiálním turistickém portálu Prague.eu; širší historický kontext a přehledný seznam pohřbených osobností shrnuje i česká Wikipedie.
Nejhezčí světlo bývá brzy ráno a hodinu před zavíračkou, kdy slunce prochází alejemi nízko a zlatě. O víkendech dopoledne tu potkáte hlavně místní; všední odpoledne jsou úplně prázdná. Návštěvu si můžete elegantně zakončit kávou — od Flory je to pár kroků na Vinohrady i na Žižkov, kde je hospod a kaváren na každém rohu. Já si po procházce nejradši sednu na zahrádku někde v žižkovských uličkách a nechám doznít to ticho, které si z Olšan odnáším.
Video průvodce
Nejčastější otázky
Kde přesně Olšanské hřbitovy leží?
Na pomezí Žižkova a Vinohrad, hlavní vstup je z Vinohradské třídy u stanice metra Flora. Dojdete sem snadno i od stanice metra Želivského.
Je vstup na Olšanské hřbitovy zdarma?
Ano, vstup je bezplatný. Hřbitovy jsou otevřené denně, otevírací doba se liší podle ročního období — v létě bývá delší, v zimě kratší.
Jak dlouho návštěva zabere?
Záleží jen na vás. Krátká procházka hlavní alejí zabere půl hodiny, na klidné toulky více oddíly si klidně vyhraďte dvě až tři hodiny.
Které osobnosti jsou tu pohřbené?
Mimo jiné Josef Jungmann nebo malíř Josef Mánes, řada osobností novodobých dějin a oběti květnového povstání roku 1945.
Dá se Olšany spojit s dalším výletem?
Ano. Od Flory je to kousek na Vinohrady i na Žižkov s jeho kavárnami a hospodami, takže klidnou procházku snadno zakončíte u dobré kávy.
Jsou Olšanské hřbitovy vhodné pro děti?
Pro klidnou procházku ano, je to v podstatě rozlehlý park. Připomeňte ale dětem, že jde o pietní místo, kde se chováme tiše a s respektem.
Olšanské hřbitovy nejsou místo, kam se jezdí „odškrtnout“ slavnou atrakci. Jsou to tiché plíce města, kam chodím nabrat dech, kdykoli je Praha moc. A přesně proto je ze srdce doporučuju — vezměte si knížku, vypněte telefon a nechte se chvíli vést alejemi. Možná zjistíte, jako kdysi já, že nejhezčí pražská zákoutí jsou ta, o kterých se nemluví.
Anežka je rodilá Pražačka z Vinohrad, vystudovala turismus na VŠE. Sedm let vedla blog Praha jinak (12 tisíc měsíčních čtenářů), kde mapovala alternativní místa, lokální podniky a méně známé čtvrti. Pro Pražské fórum sestavuje redakční koncepci a píše longformy o pražských čtvrtích.
